Bella je můj první pejsek. Měla smutný osud a proto jsem teď moc ráda, že se má dobře. Bohužel jsem částečně odpovědná za její těžký život v téměř polovině života.
Odmalička jsem toužila po pejskovi, ale prosadit ho do pražského bytu se mi tehdy nepodařilo. Využívala jsem tedy toho, že kamarádky měly psy a fungovala jsem jako jejich doprovod na cvičiště tehdejšího SVAZARMu v Moravské Třebové.
Jedno z děvčat mělo nádherného psa - jedenáctiměsíčního německého ovčáka bez PP Dana. Tento pejsek se mi moc líbil, jak vzhledem, tak i povahou. Když jsem se dozvěděla, že Asta, křížená fenka známých majitelky Dana, bude mít štěňátka, moc jsem si přála jedno si vzít. Ale doma nepovolili. V té době se mi to zdálo jako ideální řešení - raději ho nebudu jmenovat - prostě pan X potřeboval psa na hlídání. A já mu přivezla šestitýdenní Bellu, s tím, že mu jí budu cvičit. Stále si to vyčítám.
Bellinka se rychle učila, co se týče poslušnosti. Chodila jsem za ní 2x týdně, tehdy jsem chodila na gymnázium a časově se to dalo zvládnout. Brzy jsem si všimla, že Belluška se bojí prutu, klacku, rychlých pohybů, zuřila na děti… Evidentně nebyla šťastná. Při mém odchodu "brečela" a skákala na plot. Stále hůř a hůř jsem se při odchodu cítila.
V té době jsem měla vyjednané známé, kteří by se Belly ujali. Ale pan X mi jí nechtěl dát. Dnes bych asi zavolala ochráncům, ale takové týrání není viditelné, je více na duši, než na těle. Vím, že jsem asi udělala to nejhorší - přestala jsem za ní chodit.
Za necelý rok mi pan X volal, ať si Bellinu odvezu, nebo že jí prodá cigánům na maso. Prý nehlídá. (Aby hlídala, když se tam necítila doma!) V té době byl můj táta vážně nemocný a navíc Bella byl pes zvyklý pouze na dvůr - tedy venku.
Po dlouhých peripetiích jsme sehnali - přesněji - máma sehnala záchranu. Dcera máminy bývalé kolegyně je řádovou sestřičkou a mají tam velké zahrady. A tak se Bella dostala do charitního domova, kde je dodnes s dalšími ovčandami Astou a Šarinou.
Během pár týdnů se z nervózního a nervního zvířete stal suverénní hlídač a skvělý psí společník. Postupem času jsem jí začala brát domů na víkendy, dovolené … Na byt si zvykla, ale je mi jasné, že na zahradě je jí lépe. Má tam psí společnice a krásný výběh, přes týden s ní chodí ven děti, kterým rodiče nedovolují vlastního psa, tak jako v minulosti mně.
Na podzim 2003 jí byl diagnostikován nádor. Bohužel není operovatelný. Vím, že jednou budu muset rozhodnout, nechat jí uspat. Ale zatím má radost ze života, hraje si, přijímá potravu, stále aktivně reaguje na kočičky …
Bella pro mne navždy zůstane mou první fenkou, mým zlatíčkem a beruškou.